Jak jsme vybudovali Ateliér TUBA

Jak a proč vznikl Ateliér TUBA, výtvarná škola v Liberci a jak rozsáhlá rekonstrukce musela v létě 2020 proběhnout, aby zde mohly probíhat kurzy, workshopy, přednášky a besedy pro dospělé i pro děti. Otevřená zpověď ředitelky Kateřiny Kopečkové.

„Končím!“ bylo mi oznámeno nekompromisně. „Už to není dál moje cesta. Všechny ty organizační starosti, finance, dohadování s lidmi. Já už tohle dál nechci. Chci hlavně malovat.“

Řekl mi Václav Kovář někdy v květnu 2020, kdy jsme po dlouhé pauze, kvůli první vlně covidu, znovu mohli vést své výtvarné kurzy v jeho Ateliéru VK.

Po čtyřech letech budování se Václavovi a dalším jeho kolegům podařilo vytvořit jedinečné místo pro rozvoj výtvarného umění a vzdělávání. Právě tento školní rok jsem já, lektorka dětských kurzů, zahájila nové keramické kurzy a těšila se, že od podzimu rozjedu i vzdělávání výtvarných pedagogů podle konceptu Skutečné kreativity, na kterém jsem už pár měsíců pracovala. Není tedy divu, že mě Václavovo rozhodnutí ateliér ukončit vyvedlo z míry a ačkoli jsem chápala jeho důvody, vnitřně jsem byla naštvaná a zklamaná.

Teď už to vnímám jinak. Bez jeho odvážného rozhodnutí by nikdy nevznikl prostor pro náš nový ateliér a nenaplnilo by se tolik skvělých nápadů.

Tehdy jsem si nemohla vůbec připustit, aby to všechno, co jsme vybudovali, jentak skončilo. A tak jsem se pustila do něčeho, o čem jsem na začátku vůbec netušila, kam směřuje a jestli to vůbec celé vyjde.

Nejprve jsem měla představu, že založím ateliér jen pro dětské kurzy. První podporu jsem získala od Věrky Bělinové, další dětské lektorky z Ateliéru VK. Následovala Šárka Sochová Landová. To už bylo na čem stavět. 

Při hledání vhodného místa jsem náhodou (nebo ne?) narazila na krásné podkrovní prostory, které by ale jen dětské kurzy nedokázaly zaplatit. Začala jsem tedy uvažovat o jejich sdílení s dalšími lektory. Oslovila jsem nejdříve Honzu Mastika, pak Jitku Muchovou a Barču Langerovou. Série diskusí, výpočtů a přehodnocování nakonec vedla k tomu, že bude jeden člověk vést dětské kurzy a jeden dospělácké.

Nechtěla jsem tehdy na začátku budovat něco jako nový ateliér VK, kde bych já nahradila Václava. Chtěla jsem jen učit své dětské kurzy na hezkém místě. Netušila jsem ještě, že nakonec nový ateliér přece jen vybuduju. 

Na scénu tehdy vstoupil náš milý Standa Absolon, také lektor u Václava, byť čerstvý. Díky němu bylo konečně možné celý projekt rozjet. Spolupráci tehdy přislíbili i zbývalí dva Václavovi lektoři, Eliška Hamajdová a Honza Simandl. Měli jsme tedy dva vedoucí, markeťačku a šest lektorů. Podkrovní prostory, které zavdaly k tomuto počinu, nakonec vystřídaly mnohem lepší prostory přímo v centru Liberce, které se mi díky mému taťkovi podařilo sehnat. Prostory to byly nádherné, na úžasném místě, ale bohužel určené ke kompletní rekonstrukci.

Vlhké zdi, spadlý strop, bez elektřiny a vody, atd., rozumného a zkušeného člověka by to jistě odradilo, ale ne mě, střelce, který do všeho jde po hlavě, s vášní a neoblomnou představou, že všechno dobře dopadne. Vybrala jsem tedy svoje úspory a šli jsme do toho. 

Musím říci, že bez zarputilé a nezištné pomoci mnoha dobrovolníků by se nikdy nepodařilo dát prostory do kupy. Bouralo se, štukovalo, omítalo, natíralo a nakonec se podařilo 13.9.2020 slavnostně otevřít, i přes veškeré nepříznivé situace, které na stavbě vznikly. Velkou pomoc a podporu jsme dostali i od majitele budovy. Na tohle budovatelské léto budu vždycky hezky vzpomínat.

Sice jsem byla neustále vyřízená, fyzicky i psychicky, ale poznala jsem kolektiv skvělých lidí, se kterými mi bylo dobře. No a na ten pocit moci a síly, kdy jsem s bouracím kladivem bořila cihlovou zeď, nikdy nezapomenu.

Mezitím se také výrazně změnila organizační struktura. Došla jsem k tomu, že aby mohl celý ateliér dobře fungovat a byl stabilní, bude přeci jen potřeba, aby ho zaštiťoval pouze jeden člověk. Rozpočet ateliéru vycházel jen s velmi malým ziskem a závisel na mnoha proměnných faktorech. Dotace by jistě pomohly.

A tak se nakonec jako nejlepší řešení ukázalo založit ústav, jakožto jednu z forem neziskové organizace. Já se stala ředitelkou a Standa s Barčou mým hlavním provozním týmem. Ikdyž jako tým fungujeme všichni a já si toho moc vážím.

Teď už jen překonat těžký začátek ovlivněný covidem. Já jsem si ale jistá, že hlavně díky podpoře našich studentů, to opět zvládneme!

Kateřina Kopečková